(sepsáno na základě přátelského rozhovoru o koronaviru s pendlerem u pivka na dvorku domu v jednom příhraničním městě )
David (jméno změněno) v roli lékaře bojuje s „goliášem“ koronavirové pandemie v první linii a přesto je pro někoho hrozbou a pro někoho dokonce nezodpovědným individuem.
Koronaviru se ve svém věku a díky svému zdravotnímu stavu nebojí, přesto se chová obezřetněji než mnozí z těch, kteří o koronaviru mluví se zděšením v očích a dělal tak už v době, kdy byl jako jeden z mnoha na lyžovačce v Itálii (přesněji v Jižním Tyrolsku). Ačkoliv ještě neběžela masivní mediální kampaň, byl si vědom toho, že nový typ koronaviru již doputoval z Číny do Itálie. Proto upravil svůj obvyklý program během zimní rodinné dovolené do té míry, že nenastupovali na lavici sedačkové lanovky s lidmi, které neznali. Určitě se tak nechovali všichni čeští turisté, ale těžko soudit, kdo a proč se takto podobně zodpovědně choval či ne. Navíc lze úspěšně pochybovat o tom, že by si virus nenašel do Česka jinou cestu.
Úsměvná situace nastala, když po svém návratu upozornil jednoho ze svých přátel (cca 70 let), že by se od něj měl držet na dva metry, protože byl na lyžovačce v Jižním Tyrolsku. Ten mu odvětil, že tam byl o měsíc dříve a pak prodělal chřipku jakou ještě nezažil …
Víc, než úsměvná, byla trapná situace jeho dětí, které poslal po návratu z dovolené do školy. Učinil tak až po té, co dvakrát volal na hygienickou stanici a po konzultaci s ředitelem školy a několikadenním odstupem po příjezdu. Paní učitelky již pod vlivem mediální masáže zapůsobily „výchovně“ tak, že děti přišli domů se stigmatem smrtelně nakažlivých strašáků. Do školy už raději nešly. Teoreticky by se mohly nakazit i od nejvystrašenější paní učitelky, která ve své panice jaksi zapomněla, že také byla na lyžovačce v Jižním Tyrolsku a přesto nastoupila do práce. I to je výsledek většiny dnešních médií.
David je pendler-lékař, který má privilegium téměř volného pohybu přes německé hranice díky výjimce dohodnuté mezi Německem a Českem. Z rozhovoru vyplynulo, že by byl raději, kdyby ho nebylo potřeba, navíc v době, kdy německá opatření jsou dnes na podobné úrovni jako v Česku. Jak a proč lékařské privilegium vzniklo? Celkem jednoduše.
Zoufalí lidé dělají zoufalé činy a něco podobného nastalo v nemocnici kde David pracuje. Ředitel rozeslal poměrně ostrý oběžník vyzývající k dodržení pracovních smluv adresovaný českému personálu. Nechtěně tak odhalil, jak moc české lékaře, sestry a ošetřovatelky v nemocnici potřebuje a jak málo si je jist tím, že avizované podmínky (tři týdny v práci bez rodiny, dva týdny doma v karanténě bez možnosti vycházet) budou ochotni podstoupit i při nadstandardním platovém ohodnocení. To na klidu zrovna nepřidá nikomu.
Bouřlivou reakci v Německu pravděpodobně vzbudil i článek jednoho bavorského listu, že si rodiny budou muset převzít své seniory z pečovatelských domovů, protože Češi zůstanou doma, načež se politici domluvili, že díky „neodlivu“ zahraničního personálu z Česka nemusí dojít k odlivu českého personálu z Německa. Výjimka je vlastně naší nepřímou solidární pomocí Německu dohodnutou bez eurokomisařů.
Podobně jako je zdravotnictví v Čechách dnes do značné části závislé na zdravotnících ze Slovenska, Ukrajiny a jiných zemí, je Německé zdravotnictví a péče o seniory závislé (minimálně v příhraničních oblastech) na zdravotnících a pečovatelkách České národnosti. Určitě to není ideální stav, ale do konce pandemie s tím nelze nic udělat a bude především dílem štěstí, když se tisíce těchto pracovníků nebudou muset hromadně stěhovat zpět do svých vlastí a budou moci pomáhat pacientům tam kde jsou a v rámci smluv, které mají uzavřené. Jakákoliv „škatulata batulata …“ by za této situace ničemu neprospěla. Naopak by zanesla chaos v nejméně vhodné situaci.
David byl připraven nastoupit do práce i kdyby nedostal výjimku. Nerozlišuje jestli je pacient Čech či Němec. Dodržuje pracovní smlouvu, kterou podepsal. Pracuje na koronavirové jednotce intenzivní péče v německé nemocnici. Používá maximální dostupné ochranné pomůcky a proto je možná v menším riziku nakažení i když pracuje na oddělení kde je „kovik“ každý pacient. Styk s okolím minimalizuje on i jeho rodina inteligentně už dnes, aby například neohrozili sousedku s rakovinou.
Aby bylo jasno. „Kovik“ je přezdívka, který dal viru a pacientům jeden z lékařů, jenž chtěl vědět podrobnosti o viru od Davidovo manželky mikrobioložky, která je také v nejtěsnějším možném styku s koronavirem, protože denně zkoumá v laboratoři vzorky potenciálně nakažených lidí. S ní paradoxně nikdo problém nemá. Není pendler a málokdo ví co vlastně dělá. Naštěstí pro ní.
Během rozhovoru jsme se kupodivu minimálně bavili o politicích a jejich rozhodnutích, neb nám oběma bylo jasné, že jejich kroky vyhodnotí až čas a koronavirus. O to víc jsme probírali pravděpodobně zbytečnou paniku a novináře, kteří ji přiživují spolu s odborníky, kteří mají tak rozdílné názory, že laik neví, čemu má věřit a je zmatený. Mluvili jsme o lékaři, který i se svou rodinou v panice opustil dle svých slov „koronavirovou válečnou zónu“ v Rakousku a přitom ordinoval v Čechách …
Zajímavé bylo i srovnání myšlení, kdy v Česku padl nápad varovně označovat žlutou páskou lidi, kteří měli co do činění s kovikem a naproti tomu německý nápad vystavovat průkazku, která by „promořeným“ lidem s imunitou umožňovala například chodit bez roušky …
Co si z toho všeho odnést?
Ekonomické dopady určitě nelze podceňovat, ale v rozhovoru s lékařem vyplynou jiné pohledy na věc.
Dle nadpisu je opravdu třeba vzít rozum do hrsti a …
… být si vědom toho, že koronavirus není chřipka, ale také to není mor a chovat se podle svého věku, zdravotního stavu a znalosti lidí kolem sebe …
… sledovat aktuální znění pravidel a nařízení přijatých vládou i parlamentem …
… nezávidět lékařům s pochybným privilegiem cestovat za koronavirem přes hranice …
… jednou číst a třikrát přemýšlet, než se nechat strhnout novináři k panice nebo tupě uvěřit hlouposti …
… hledat dlouhodobě cesty jak zajistit soběstačnost lékařskou a v péči o seniory …
… být odhodlaný podstoupit zkoušku v práci, rodině, ve škole …
… a možná i něco jiného, osobnějšího.
Rozešli jsme se s tím, že bude skvělé, když si svou osobní koronavirovou zkouškou projdeme co nejdříve a zároveň nenakazíme nikoho, kdo by s tím měl vážný problém. I to přiblíží okamžik, kdy hranice budou zase méně viditelné a každý si bude moci užít více svobody už jen například proto, aby nepřišel o práci.
Miloslav Liška s laskavým svolením zpovídaného