Miladu Horákovou zabili komunisti. To je víc historický fakt než odkaz.
Zabili jí, protože:
- Uměla samostatně myslet.
- Své myšlenky aktivně šířila věrohodným způsobem.
- Ačkoliv se nebránila diskusi, zastánci tehdejšího režimu nebyli schopni vyvrátit její protisystémové argumenty.
- Svůj postoj nezměnila, ačkoliv jí hrozila osobní újma.
- Režim potřeboval zastrašit masy.
Takto se chová KAŽDÝ režim, pokud chce upevnit svou nově získanou moc, nebo když cítí, že by svou moc mohl ztratit.
Takto se choval, chová a bude chovat KAŽDÝ režim. Dokonce i ten demokratický v USA. Naštěstí tam v rámci umělé antibolševické hysterie během Mccarthismu nebyly oběti na životech, ale mnoho lidí bylo vykonstruovaně šikanováno v pracovním i osobním životě kvůli nepohodlnému názoru.
V dnešní době, kdy se politický a předvolební boj často přenáší do soudních síní je esenciální podobou toho, co probíhalo v padesátých letech a nesmíme si nalhávat, že to je přijatelná míra a že to opět nemůže dojít do stejné obludnosti jako v době Milady Horákové.
Dnes na své názorové oponenty podávají vykonstruovaná a dle selského rozumu nesmyslná až směšná trestní oznámení často argumentačně slabá individua a mají za cíl jediné – politickou popravu.
Odkaz Milady Horákové je mnohovrstevnatý a jednou z těch vrstev určitě je:“Politický souboj v žádném případě nepatří do soudních síně.“
Miloslav Liška